Co se dává dovnitř

Historie sedacích vaků sahá poměrně daleko, začalo se s nimi přibližně v šedesátých letech minulého století a první vaky byly plněny rýžovými zrnky, kukuřicí, obilnými slupkami, zkrátka lidé zkoušeli všechno možné, aby se ujistili, jaký materiál vyjde z pokusů vítězně. V té době již byl znám polystyren a s ním se rovněž začalo experimentovat. Výsledky byly překvapivé, polystyren splnil řadu očekávání z hlediska výhod, které neposkytovaly např. přírodní materiály. Především byl velmi lehký, takže vak pro dospělého člověka nevážil ani deset kilo, takže se s ním dalo dobře pohybovat po celém bytě. Polystyren se dal rozdrobit na jednotlivé kuličky a ty byly poměrně dobře flexibilní.

holčička na sedacím vaku

Později však vývoj výplní dětských sedacích vaků a vaků pro dospělé zaznamenal další úspěch, z něhož těžíme dodnes – polystyrenové kuličky. Mají průměr jen mezi třemi a pěti milimetry a všechny musí mít tuto velikost – to je podmínka k tomu, aby byly ještě lépe flexibilní, než odpadní drť. Zároveň jsou natolik pevné, že drží dlouhou dobu svůj tvar. Můžete se na ně spolehnout i řadu let, ovšem přece jen je výhodné, pokud má vak možnost výměny kuliček za nové.

místnost se sedacím vakem

Co se dává ven

Když vybíráte sedací vak, bude vás jistě zajímat, jak vypadá, jakou má barvu, tvar a velikost, a samozřejmě z jakého materiálu je potah vytvořen. Může to být eko-kůže, koženka, polyester, bavlna, ale všechna tato řešení má jedno společné – nejsou určena pro extrémní namáhání a dá se předpokládat, že nebude u těchto výrobků tak dlouhá životnost.

Pokud toužíte po vaku, co přežije i útok zvířecích drápků a dětské skotačení či hrubší zacházení při přenášení, dejte přednost nylonu. Jeho vlákna jsou pevnější, než polyester, nepraskají tak, jak to bývá u koženky a eko-kůže, a lépe se udržují v čistotě, což je často problém hlavně bavlny.